O STRACHU
aneb každý má své démony.
A tak dříve než se rozhodnete navštívit svého psychoanalitika a nebo rovnou zamíříte k čarodejnici udělejte si chviličku , dejte si třeba kávičku a zkuste se prokousat těmito řádky.
Neb to co teď sepíšu , ještě jsem nepsal , píšu teď pro Vás a ze všech mých zplodin ( samozřejmě že splňující přísné evropské limity ) to nejdůležitější.
Svejma výplodama jsem už pěkně zakydal nejeden web , to co si nosím od dětství v hlavě , od teď už veřejné jest.
Protože už od svých šestnácti let nejen lezením po skalách ale I tím vším co lezecký život sebou přinášel nepravidelně pracuji na zlepšení své dlouhodobé paměti ,možná právě proto vnímám v svým životě jistou a nechtěnou kontinuitu. A protože se od nepaměti zmítám v svých extrémech , příkladem budiž nevěřím nikomu a věřím všemu chci prostě jen říct, že nevěřím lidem přesto však lidová rčení jsou mým více než zákonem , protože pouze lidovým moudrostem bezmezně věřím.
A tak tedy proto že již od dětství trpím strachem ze všeho i z ztráty času, proč dělat něco co nemám rád , když nemusí zítřka již být , striktně se držím vždy co můžu udělat dnes , neodkládej raději na jindy .
Neříkám že jsem někdy nějak lpěl na životě , svět přišel mi vždycky spíš prázdný a zbitečný , svůj život jsem nikdy necenil výše než životy jiných . Přesto jsem vždycky chtěl být živ co nejdéle, moci se dívati , zažít a zkusit pochopit , bylo to nejvíce motivační. Bál jsem se bolesti a hlavně lidí.
Po dvojtém pokousání nějakým ratlíkem byl pro mne největším utrpením pes bez vodítka. Tenkrát na cestě ze Slezký kde jsme s Pájou něco na ty skály scháněly , dodnes mám před vočima toho hajzla co se mi zakous do lejtka ač byl na vodítku a tu paničku krávu co se smála , než dostala strach že toho jejího mazlíčka za ten kousanec nakopnu. Asi jsem opravdu humání , neb svůj vztek i právo na odplatu jsem s nakročením na dlouhej centr v poslední okamžik vzdal.
Pár dní na to co jsem od kámoše dostal pěstí do ksichtu a zůstal sám někde u Avignonu, za to že chtěl jsem už zastavit tuhlectu vožralou partu , a jít spát. No bylo to moje štěstí protože fízlů jsem se tenkrát bál ze všeho nejvíc a samozřejmně že kluci skončili na cele a za poflusanou francouzkou vlajku připoutaný k radiátorům.
Jistě silný zážitek , který jsem naštěstí svou drzostí minul a tak tedy coural jsem polema tam kousek od Quisaku a rozjímal jak měsíc přežít v Claret z před kamarády zapřených padesáti franků.
Tenkrát jsem poprvé podvedl své přátele a bohužel málo , hotovost odjela s partičkou v Toyotě s pytlíčkem na krku kde skrýval se tenkrát náš společný rozpočet.
Když v tom v dáli sleduji flek co kvapem se blíží. Styl co jsem si v posledních letech velice oblíbil za někoho se schovat bohužel neprojde , jsem tady sám a potom co můj počítač vyhodnotil okolí propadám panice neb flek se blíží samozřejmně že ke mně , štěká , co štěká má přímo záchvat vzteku a počítač hlásí error , žadný blízký strom ba ani žádný člověk , a flek se blíží a již zřetelně poznávám vzteklího dobrmana, mám posledních pár vteřin se připravit umřít . No to je pech , ale jsem usmířen. Ač velmi mlád přec prožil jsem hodně..............no musím to zkrátit neb budu psát román chtěl jen pár řádek o strachu a tak tedy pointa............přežil jsem neb jsem se naučil přetvařovat. Útěk jsem zavrhl hned , čekat až doběhne a dělat že mrtvej jsem neměl jsem žaludek a ač na potvoru ani kámen nic není nablízku vteřinu před útokem zamířím ukazovákem , napřáhnu pravici , točím se dokola hraju že vrhám , pár otoček , hněv a zloba ze mě pro dnešek stříká na oskara a tak pes váhá , pár kol a vzdává. Již odbíhá. Znáte ten pocit jak to z Vás spadne ? Ten ze Všech těch pocitů nejlepší na světě. Zažíváte ho určitě všichni také. U mě to bylo pak ještě s pumou, žralokem , po písemkách , zkouškách i zásunech to bylo časté , za volantem , za pravdu do očí, po upřímnostech. Nic se mi neříká hůř než to prostičký já už tě nechci víc vidět. A pak je tu lezení, znáte to všichni hrozně moc dobře , jen vzácně ten zámek tak hlasitě cvakne. Cvak a pak to ze mně taky tak spadne a hned zase na novo rozbušit srdce , cvak , rozbušit srdce , ochutnat žaludek , zase si lhát a slibit si zase už nikdy příště , tak tomu se lidově říká , no třeba písek..........
A pak člověk otupí , párkrát jsem někde slyšel Tomajda se nebojí a potom už i že kurvým směry, že nedokážu udělat cestu pro normální lidi .
Párkrát se vyspím, pár vánoc a najednou jsem někde jinde. Vždycky jsem si připadal tak trochu vyjímečný. Už jen proto že nehrál jsem fotbal a široký veřejnosti raďej se ztranil , nic mne nezajímalo , nikoho neznal a hlavně nic nechtěl . Láska k lezení mě přivedla ke spoustě lidí a skrze ně a skrze svou vášeň začal jsem poznávat svět a hlavně sám sebe. Už rozumím tomu proč v životě má navrch prázdnota a ač zatím mlád ,dnes už jsem plnej. A až budete někde chytat můj borhák ( protože si náhodou zapomenete šáhlo či rozmyslíte horníček ) a proklínat mě do všemožných pekel vzpomeňte si na Tomajdu co zůstal tenkrát na Ďáblické skále v křeči pět metrů nad zemí bez hnutě viset a kámošovi Pilounovi ,za záchranu když hlavou z police začal mně podpírat a já bez sil místo díků paralizován strachem a panikou pochcal mu záda. Po jeho pochcaných zádech pak na římsu slez. Od těch dob vím , že strach je okay ale panika ? Paralizuje , ta může i zabíjet. Další můj výstup odnesl Kim , co mně opravdu x kilometrů tenkrát odnesl , nebylo Pilouna nablízku a tak to odnesl kotník po pádu z vršku a noha v gibsu. A už vůbec se raději nebudu rozepisovat o tom , jak jsem bratrům tenkrát utíkal ze štoly v Jelením přikopě a nebejt jeho trpělivosti ,kdy pro mne myslím že Enšpígl dvakrát se vrátil a za ruku pevně mně štolou prvně pak proved. A ač jsem pak po letech v jejich očích a dle zápisku v deníčku opustil úzkou a trnitou stezku a vydal se širokou cestou pohodlí , no řekni Pájo , jak jsem byl v Pražských stokách pak téměř pan domácí a nedávno cestou tam po nábřeží já viděl zas bouldrů , cest a hlavně dobrodružství.............. samozřejmně jsem si také našel svého analitika a ne vždy je jím háček, tenkrát ve Žralokovi obrázek šutrů u Kamenice , já sedím nad převisem a snad deset minut se přemlouvám než se odvážím pustit a rychle zavrtat. A I když Vím že Pavel by klidně skočil kamkoliv abych se při případném pádu tak z patnácti nerozlámal, tentokrát vím že by to nemělo význam neb první byl ve třech, cvakání z madel bude pak bezpečné ale teď , visec v převisu v lámavé skále a vohlej kus železa co divně skřípe. Ač samozřejmně vše dobře dopadlo, usínám a budím se častokrát zpocen ve scénáři kdy to křupne a já letím , kratičký momenty co odsunou zážitky neb unášen ledovou řekou tam v Patagonských andách, poslední pohled na svět a pak mizím v tunelech ledovce s batohem co sám ze země nikdy neuzvednu . Už ztrácím sílu , špatná skála , blbej frend ,drž ,drž , lano se stále protahuje sakra už drž a tenkrát se projistotu raději chytím , i když vím že se jen protahuje lano to dynamický, v ten okamžik se ozývá ze štandu zrušeno a já jentaktak nezvracím, anebo tenkrát když Zelenej Raul byl ještě opravdu zelenej a za vosum cé byl neb lezl se při hraně ,né po hraně vycvaknu první , zhoupnu se nad údolí a bohužel zpátky to už nestihnu poněvadž to je nějaký rychlí. Ruka v pracovní rukavici bohužel rozjeté moderní lano v osmě už nikdy nezastaví a přesto že jsem se bál , jistič má mozol neb zapomněl rukavice tenkrát na natírání a „ prosím tě neboj se '' , mé obavy uklidní a konec projíždí bohužel až v tom největším zhoupnutí. Jen nové obrázky na okamžiky překryjí ty starý , nepříjemný. Proto tak často pálím mosty. Najednou nejde už vidět ty hezký věci. Nedokážu potlačovat záznamy v nevědomí , a můj věk už mi bohužel nepřináší úlevu ani v podobě těch nejkrásnějších pohlednic , tří centimetrových bradavek či čokoládových holek. To co chci říct , ač plný cítím se přesto prázdný. Ač viděl jsem hodně raději sním. A vlastně jediný co za svůj lezecký život vím stoprocentně, že se již nemusím obávat o lezení. To jednou nám to všem zakážou je asi stejně hnusný a odstrašující jako pohlavní choroby. Nad každou vášní musí být strašák . Ovšem strašák ochrany přírody oproti HIV je čistě čistou ideologií co naštěstí nikoho nezabíjí. A tak jako někde se ochránci tetelí a chrání svou svatyni. Před ním se tam tetelili pytláci u pečínky z vysoký. A tak tedy pokud Labák přežije sanace skal , asi jo neb evropský komisi se srážejí rozpočty a obecné ohrožení není na rozdíl od toho ve městech ani tak velký. Těším se na hromadné sanace těch ulic nejen pražských. Protože v Labáku bych si zaparkoval téměř všude, po patnácti letech pracích na střeše v Pražských ulicích téměř nikde. A stejně tam všichni stojí. Asi to bude možná tím , že dům nám na rozdíl od skal , v každé pojišťovně rádi pojistí a tím jsem se konečně prokousal k tomu jedinému , co jsem vlastně chtěl říct.
Moje ani naše cesty nejsou vůbec nebezpečné , stejně tak jako spousta těch třeba i s vykřičníky. V mých očích , neb mám to štěstí lézt s přáteli kterým bezmezně věřím. Když začnu lézt , vidím uzel a vidím svého spolulezce a vypínám . Pouze intuitivně na hranici pádu dokážu lézt tak jak vlastně chci , zažívat , cvakat a procitat když lezu nebo jistím cejtím sounáležitost bez které by tenhle koníček byl vážně chudý. Vím že dnes již je normální On a jistič..................bylo mi znamením.....já vím kam patřím, takže Vážně Vám díky a přeju i Vám všem štěstí na spolulezce , a vlastně stačilo jen napsat ,, Miluju lezení na hranici svých možností , mezi bezpečnou a nebezpečnou cestou není moc rozdíl , ovšem fatální pro požitek z lezení je simbioza mezi mnou a jím , lezec a můj kamarád jistič , jeho spolehlivost , trpělivost a energie je většinou tím , co při přelezech rozhoduje '' ale to všichni samozřejmně moc dobře víte. A až někdo prohlásí jo ten se nebojí tak si jen vzpomeňte ,, Celý život se tak strašně všeho bál , že se s tím naučil žít a strach pak na skalách potlačovat, stalo se pro něj přirozený. Zásadní věci neovlivním a těch pár zaležitostí co ovlivnit můžu jsou bohužel téměř vždy nepodstatný. Takže nakonec zas jen spousta zbitečných vět....
.JPG)
