sobota 22. prosince 2012

Můj přítel strach

O STRACHU
aneb každý má své démony.



A tak dříve než se rozhodnete navštívit svého psychoanalitika a nebo rovnou zamíříte k čarodejnici udělejte si chviličku , dejte si třeba kávičku a zkuste se prokousat těmito řádky.
Neb to co teď sepíšu , ještě jsem nepsal , píšu teď pro Vás a ze všech mých zplodin ( samozřejmě že splňující přísné evropské limity ) to nejdůležitější.
Svejma výplodama  jsem už pěkně zakydal nejeden web , to co si nosím  od dětství v hlavě , od teď už veřejné jest.
Protože už od svých šestnácti let nejen lezením po skalách ale I tím vším co lezecký život sebou přinášel nepravidelně pracuji na zlepšení své dlouhodobé paměti ,možná právě proto vnímám v svým životě jistou a nechtěnou kontinuitu. A protože se od nepaměti zmítám v svých extrémech , příkladem budiž nevěřím nikomu a věřím všemu chci prostě jen říct, že nevěřím lidem přesto však lidová rčení jsou mým více než zákonem , protože pouze lidovým moudrostem bezmezně věřím.
A tak tedy proto že již od dětství trpím  strachem ze všeho i z ztráty času,  proč dělat něco co nemám rád , když nemusí zítřka již být  , striktně se držím vždy co můžu udělat dnes , neodkládej raději na jindy .
Neříkám že jsem někdy nějak lpěl na životě , svět přišel mi vždycky spíš prázdný a zbitečný , svůj život jsem nikdy necenil výše než životy jiných . Přesto jsem vždycky chtěl být živ co nejdéle, moci se dívati , zažít a zkusit pochopit , bylo to nejvíce motivační. Bál jsem se bolesti a hlavně lidí.
Po dvojtém pokousání nějakým ratlíkem byl pro mne největším utrpením pes bez vodítka. Tenkrát na cestě ze Slezký kde jsme s Pájou něco na ty skály scháněly , dodnes mám před vočima toho hajzla co se mi zakous do lejtka ač byl na vodítku a tu paničku krávu co se smála , než dostala strach že toho jejího mazlíčka za ten kousanec nakopnu. Asi jsem opravdu humání , neb svůj vztek i právo na odplatu jsem s nakročením na dlouhej centr v poslední okamžik vzdal.
Pár dní na to co jsem od kámoše dostal pěstí do ksichtu a zůstal sám někde u Avignonu, za to že chtěl jsem už zastavit tuhlectu vožralou partu , a jít spát.  No bylo to moje štěstí protože fízlů jsem se tenkrát bál ze všeho nejvíc a samozřejmně že kluci skončili na cele a za poflusanou francouzkou vlajku připoutaný k radiátorům.
Jistě silný zážitek , který jsem naštěstí svou drzostí minul a tak tedy coural jsem polema tam kousek od Quisaku a rozjímal jak měsíc přežít v Claret z před kamarády zapřených padesáti franků.
Tenkrát jsem poprvé podvedl své přátele a bohužel málo , hotovost odjela s partičkou v Toyotě s pytlíčkem na krku kde skrýval se tenkrát náš společný rozpočet.
Když v tom v dáli sleduji flek co kvapem se blíží. Styl co jsem si v posledních letech velice oblíbil za někoho se schovat bohužel neprojde , jsem tady sám a potom co můj počítač vyhodnotil okolí propadám panice neb flek se blíží samozřejmně že ke mně , štěká , co štěká má přímo záchvat vzteku a počítač hlásí error , žadný blízký strom ba ani žádný člověk , a flek se blíží a již zřetelně poznávám vzteklího dobrmana, mám posledních pár vteřin se připravit umřít . No to je pech , ale jsem usmířen. Ač velmi mlád přec prožil jsem hodně..............no musím to zkrátit neb budu psát román chtěl jen pár řádek o strachu a tak tedy pointa............přežil jsem neb jsem se naučil přetvařovat. Útěk jsem zavrhl hned , čekat až doběhne a dělat že mrtvej jsem neměl jsem žaludek a ač na potvoru ani kámen nic není nablízku vteřinu před útokem  zamířím ukazovákem , napřáhnu pravici , točím se dokola hraju že vrhám , pár otoček , hněv a zloba ze mě pro dnešek stříká na oskara a tak pes váhá , pár kol a vzdává. Již odbíhá. Znáte ten pocit jak to z Vás spadne ? Ten ze Všech těch pocitů nejlepší na světě. Zažíváte ho určitě všichni také. U mě to bylo pak ještě s pumou, žralokem , po písemkách , zkouškách i zásunech to bylo časté , za volantem , za pravdu do očí, po upřímnostech. Nic se mi  neříká hůř než to prostičký já už tě nechci víc vidět. A pak je tu lezení, znáte to všichni hrozně moc dobře , jen vzácně ten zámek tak hlasitě cvakne. Cvak a pak to ze mně taky tak spadne a hned zase na novo rozbušit srdce , cvak , rozbušit srdce , ochutnat žaludek , zase si lhát a slibit si zase už nikdy příště , tak tomu se lidově říká , no třeba písek..........
A pak člověk otupí , párkrát jsem někde slyšel Tomajda se nebojí a potom už i že kurvým směry, že nedokážu udělat cestu pro normální lidi .
Párkrát se vyspím, pár vánoc a  najednou jsem někde jinde. Vždycky jsem si připadal tak trochu vyjímečný. Už jen proto že nehrál jsem fotbal a široký veřejnosti raďej se ztranil , nic mne nezajímalo , nikoho neznal a hlavně nic nechtěl . Láska k lezení mě přivedla ke spoustě lidí a skrze ně a skrze svou vášeň začal jsem poznávat svět a hlavně sám sebe. Už rozumím tomu proč v životě má navrch  prázdnota a ač  zatím  mlád ,dnes už jsem plnej. A až budete někde chytat můj borhák ( protože si náhodou zapomenete šáhlo či rozmyslíte horníček ) a proklínat mě do všemožných pekel vzpomeňte si na Tomajdu co zůstal tenkrát na Ďáblické skále v křeči pět metrů nad zemí bez hnutě viset a kámošovi Pilounovi ,za záchranu když hlavou z police začal mně podpírat a já bez sil  místo díků  paralizován strachem a panikou pochcal mu záda. Po jeho pochcaných zádech pak na římsu slez. Od těch dob vím , že strach je okay ale panika ? Paralizuje , ta může i zabíjet.  Další můj výstup odnesl Kim , co mně opravdu x kilometrů tenkrát odnesl , nebylo Pilouna nablízku a tak to odnesl kotník po pádu z vršku a noha v gibsu. A už vůbec se raději nebudu rozepisovat o tom , jak jsem bratrům tenkrát utíkal ze štoly v Jelením přikopě a nebejt jeho trpělivosti ,kdy pro mne myslím že Enšpígl dvakrát se vrátil a za ruku pevně mně štolou prvně pak proved. A ač jsem pak po letech v jejich očích a dle zápisku v deníčku opustil úzkou a trnitou stezku a vydal se širokou cestou pohodlí , no řekni Pájo , jak jsem byl v Pražských stokách pak téměř pan domácí a nedávno cestou tam po nábřeží já viděl zas bouldrů , cest a hlavně dobrodružství.............. samozřejmně jsem si také našel svého analitika a ne vždy je jím háček, tenkrát ve Žralokovi obrázek šutrů u Kamenice , já sedím nad převisem a snad deset minut se přemlouvám než se odvážím pustit a rychle zavrtat. A I když Vím že Pavel by klidně skočil kamkoliv abych se při případném pádu tak z patnácti nerozlámal, tentokrát vím že by to nemělo význam neb první byl ve třech, cvakání z madel bude pak bezpečné ale teď , visec v převisu v lámavé skále a vohlej kus železa co divně skřípe. Ač samozřejmně vše dobře dopadlo, usínám a budím se častokrát zpocen ve scénáři kdy to křupne a já letím , kratičký momenty co odsunou zážitky  neb unášen ledovou řekou tam v Patagonských andách, poslední pohled na svět a pak mizím v tunelech ledovce s batohem co sám ze země nikdy neuzvednu . Už ztrácím sílu , špatná skála , blbej frend ,drž ,drž , lano se stále protahuje sakra už drž a tenkrát se projistotu raději chytím , i když vím že se jen protahuje lano to dynamický, v ten okamžik se ozývá ze štandu zrušeno a já jentaktak nezvracím, anebo tenkrát když Zelenej Raul byl ještě opravdu zelenej a za vosum cé byl neb lezl se při hraně ,né po hraně  vycvaknu první , zhoupnu se nad údolí a bohužel zpátky to už nestihnu poněvadž  to je nějaký rychlí. Ruka v pracovní rukavici bohužel rozjeté moderní lano v osmě už nikdy nezastaví a přesto že jsem se bál , jistič má mozol neb zapomněl rukavice tenkrát na natírání  a „ prosím tě neboj se '' , mé obavy uklidní  a konec projíždí  bohužel až v tom největším zhoupnutí. Jen nové obrázky na okamžiky překryjí ty starý , nepříjemný. Proto tak často pálím mosty. Najednou nejde už vidět ty hezký věci. Nedokážu potlačovat záznamy v nevědomí , a můj věk už mi bohužel nepřináší úlevu ani v podobě těch nejkrásnějších pohlednic , tří centimetrových bradavek či čokoládových holek.  To co chci říct , ač plný cítím se přesto prázdný. Ač viděl jsem hodně raději sním. A vlastně jediný co za svůj lezecký život vím stoprocentně, že se již nemusím obávat o lezení. To jednou nám to všem zakážou  je asi stejně hnusný a odstrašující jako pohlavní choroby. Nad každou vášní musí být strašák . Ovšem strašák ochrany přírody oproti HIV je čistě čistou ideologií co naštěstí nikoho nezabíjí. A tak jako někde se ochránci tetelí a chrání svou svatyni. Před ním se tam tetelili pytláci u pečínky z vysoký. A tak tedy pokud Labák přežije sanace skal , asi jo neb evropský komisi se srážejí rozpočty a obecné ohrožení není na rozdíl od toho ve městech ani tak velký. Těším se na hromadné sanace těch ulic nejen pražských. Protože v Labáku bych si zaparkoval téměř všude, po patnácti letech pracích na střeše v Pražských ulicích téměř nikde. A stejně tam všichni stojí. Asi to bude možná tím , že dům nám na rozdíl od skal , v každé pojišťovně rádi pojistí a tím jsem se konečně prokousal k tomu jedinému , co jsem vlastně chtěl říct.
Moje ani naše cesty nejsou vůbec nebezpečné , stejně tak jako spousta těch třeba i s vykřičníky. V mých očích , neb mám to štěstí lézt s přáteli kterým bezmezně věřím. Když začnu lézt , vidím uzel a vidím svého spolulezce a vypínám . Pouze intuitivně na hranici pádu dokážu lézt tak jak vlastně chci , zažívat , cvakat a procitat když lezu nebo jistím cejtím sounáležitost bez které by tenhle koníček byl vážně chudý. Vím že dnes již je normální On a jistič..................bylo mi znamením.....já vím kam patřím, takže Vážně Vám díky a přeju i Vám všem štěstí na spolulezce , a vlastně stačilo jen napsat ,, Miluju lezení na hranici svých možností , mezi bezpečnou a nebezpečnou cestou není moc rozdíl , ovšem fatální pro požitek z lezení je simbioza mezi mnou a jím , lezec a můj kamarád jistič , jeho spolehlivost , trpělivost a energie je většinou tím , co při přelezech rozhoduje '' ale to všichni samozřejmně moc dobře víte. A až někdo prohlásí jo ten se nebojí tak si jen vzpomeňte ,, Celý život se tak strašně všeho bál , že se s tím naučil žít a  strach pak na skalách potlačovat, stalo se pro něj přirozený. Zásadní věci neovlivním a těch pár zaležitostí co ovlivnit můžu jsou bohužel téměř vždy nepodstatný. Takže nakonec zas jen spousta zbitečných vět.... 

pátek 7. prosince 2012

TANDEM TENDON



TANDEM TENDON

Bejvaly časy kdy jsem si nebyl schopnej zapamatovat slovo Tendon a nechápal proč už ne Lanex. Od léta , kdy jsme s Jirkou Piškotovým navrtali Tandem jsem slovo Tendon bral do huby téměř pokaždé , když jsem chtěl mluvit o Tandemu. Nechutná podoba nebo jsem blbej. Oboje.
Tenhle článek opět trapně věnuju , ale věřte že mi je ctí . Pokuď mně někdo podpoří i bez nutnosti ze mě dělat vysící reklamu , je něco , čeho si opravdu vážím. A věřte mi v dobách kdy něco se v nenávratno vytrácí a už nikdy (?) se nevrátí, čím dál tím víc. Při mém stylu lezení je materiální podpora něčím čemu říkám zázemí.
Do třetice všeho dobrého , po třetí tentokrát už stoprocentně bílý zamyšlení. Asi bych mněl začít tím  co jsem se v posledním článku těžce podcenil. Svoje schopnosti . Bál jsem se že neumím nic nacvičit a po 39. a 40 . pokuse které jsem zkazil dá se říct , no nezkazil , ta lišta je furt ještě blbá a když smekne noha , no smekala pořád , no skoro , skoro tak málo stačilo a už jsem se nemusel trápit , a trápit své jističe a tak především jím patří můj dík dík moc Andreji , Šafi , Zbišku a Pejto a ještě dřív než napadlo stihl jsem na 47. pokus přehopsat něco v co pouze jsem věřil . Zakletá hrana , pouze pár oblin ke kterém po dvou hodinách cvičení našel jsem klíč , věc hodně podobná Vysmátý hraně na Labský nic která tenkrát zůstala zavřená v morfu . Zakletá nakonec zas tak zakletá nebude neb na vrchol , je to pak tuze snadný.
No nemůžu na sebe přece prásknout ,že když jsem konečně nesmek a zapnul no hlavou mi projelo zas další deset bé , které mně nechtělo. Ale protože jsem se před měsícem zařek že jestli tuhle hranu někdy vylezu, bude to XIb tak než mně někdo z Vás ztrapní píšu si Zakletá hrana RP XIb.
Zakletá hrana


Alibi , ty mám vždycky výborný . Tak abych nedělal bordel v klasifikaci píšu si žebříček , kdy porušil jsem zákon ten vysoko nad všemi zákony třikrát a dost nikdy víc. Čistej styl je čistej styl , a to víte že si mnohem Víc vážím Chantier na RP na první ,  Šílený archytekti PP na na první a těch na první je mnohem víc , to miluju ale občas se člověk v něčem zakope. A to nejen proto že pod nástupem ležel zakopanej pes, Zakopanej pes padnul až na sedmej no kámoš nikam nespěchal neb deníček má plnej ale 7C+ bouldr na nástupu normálního deset bé , lehčí dávka pokusování je snad taky zcela normální u starších kusů jako jsem já. No nebudu to napínat žebříček zmaru právě se líhne........................

Zakletá hrana 47. pokusů , pět návštěv.
Radio 1 original přímo po hraně 16. pokusů .
Malý peklo 11.pokusů návštěv ca 5 ? to nevím jistě .
Život v závrati 7.
Nejslabší máte padáka 7 ? tři návštěvy pokusy nejsem si jistý.
 Respekt, Stoka, Šifra,  Ruská ruleta , Divoký srdce , Volný pád , Matrix ,Pendolino to budou ty do pěti určitě jich pár ještě bude, hlavně na vápně , zbytek bych měl mít zakonitě tak do těch tří a říkám  , tabulka s čislem počtu přelezů s pokusy přelezců byla by klasifikací , tou nejpřesnější, bohužel i tou nejsložitější.

Šílený archytekti RP Xb foto: Robert Hess

Tak , teď jsem se pochlubil ( A věřte že za přelezama je především odvaha a trpělivost mých jističů a spolulezců které hrozně rád taky jistím protože když někdo leze a bojuje , tak se na to hrozně krásně kouká a kolikrát je jištění ještě větší dobrodružství než samotné lezení , a dělání cest je vždycky týmová záležitost , a každému vyhlédlému směru předchází vášnivé debaty zda to či radši tamto a hlavně kam osadit jištění takže i když většinou linie vede a vše z potřeby vyplyne neobejdou se prvovýstupy i bez občasných hádek  ) a protože už i prej převozník vypráví že prej se říká že na  pravým Bělinovatíme , tak na to že jsem vlastně a nikdy ničím nechtěl být , možná jen troch tím horolezcem jen kvůli Mirkovi tak srovnání s Karlem , s žijící legendou je mi opravdu ohromnou ctí moct patřit do týhle smečky. A pokud si náhodou někdo myslí , že kvaky děláme jen v poslední době tak říkam že ne . Odjakživa naše linie byli hlavně nelogický ale když pak zaslechnu o přelezu varianty do Tuňáka bez vajec v Řeži , naše první linie tenkrát s Pájou , první vypadlá skoba na zemi sníh atd spousta obrázků co dají se přepsat v slova , co bohužel nikoho nezajímaj , radost , proto vlastně všecko dělám a zpětná vazba přijde i bez protokolu , i bez veřejnosti. Tak jen připomenu Jitro kouzelníků , Dobrý trávy , Zakázaná hrana, Brigádníkův mozol či Továrníkův sen ? Vietnam , Utajený zkušenosti či Dlouhej kouř . Hot day či Black diamond a v Adru je pro mě stejně nej Neosystem . Jo všude pěkný věže , spousta zážitků ale tenhle sakra hustej krok , nikdy nezapomenu. Za každou novou výzvu jsem vděčnej a každej nával energie je pro mě darem a v tom jsem si jistý, a už to smetu , tohle téma je pro mě mrtví. Letošek byl pro mě tím nejlepším co jsem si vůbec mohl přát prožít. Těch neprostoupených stěn , tý nervozity když zdálo se že končí chyty. Mám pocit že letos se nám povedlo opravdu otevřít užasný věci nevím která byla lepší.........a co jsem lezl nové cesty v údolí , opravdu ten výběr a rozmanitost cest je opravdu neskutečný a nikdo už nemůže říct , že si v labáku nevybere.

Bikaver IXb foto : Pejta


Sasko
No v sasku lezeme na jaře a na podzim , jen když je tření . Přes léto v Labáku hučí mi v uších slova od kluků Saských.

Sasko- vždycky bez lidí

Oybin-Rudej písek



No tření jak hovado , sucho a max tak do pěti stupňů . Tři podzimní návštěvy a nebejt mý ženský odchovaný klasiky co taky klouže bych měl pocit , že maglajz opršel a zůstal jen sliz. Opravdu , jezdit do Saska když je tření je horší než vlétě, neb studená oblina a zmrzlá kůže , pekelně kluzce slizká kombinace. Tenkrát když se mně ve čtyricátým druhým ženská ptala že nechápe ,že mně to ještě baví. No nebavilo , ale už jsem musel , tohle už nešlo nedokončit.  Nechci si všecko jen ulechčovat , nechci rukavičky , nikdy nechci ufony a nemám rád smyčky , a raději oželým i lezačky ale blemcat se dokážu opravdu jen pro vrchol , nedokázal bych potom lhát že mne lezení baví. A důvod proč to musím zas ventilovat ? Tři návštěvy saska , i v neděli , spatřených horolezců nula , tomu říkám vývoj a pak si vzpomenu na tu linku z Hardgrit , no chalk , no fear a dvanáct či třináct no lákává stěnka , blízkost kruhů snaha zmenšit menšímy kruhy šílený cvakání a blemcání mně dostatečně odradí a jestli se někde můžu snažit lézt na hranici svých vlastních možností, tak jedině doma , tam je nás hlavně víc .
Žilbyl IXc Jirka foto: Robert Hess

Šílený archytekt Jirka foto : Robert Hess


Obecně
Obecně skončím , rok se nám končí nevím jak moc se ventiluje , v době , kdy kydá se většinou všude jen hnůj , budu ventilovat co jsem zaslech a co vím. Chloubu chloub od pána lezce Kuby extrém všech extrému českýho ráje s číslem deset bé , ztrestal Andrej na druhý , Honzík se tam tuze trápil , ale že prej maximum no tak to se vyplatí . Hatátytlá , jedna cesta Zéďa RP za deset , ale Honzík deset cé . V kuse možná těžší i než Paťouš , ale možná taky né.  Na Madagaskaru je nová česká novinka Jirka , Filous , Šoulim a toho čtvrtýho zatím ještě neznám , ale že prej  hroznej bourák, jednou poznám a že prej párádní multipička Black and white za 8a , náš Shortcut by prej mohl být taky 8a ale proč ? To Vám možná jednou řekne , Jirka ve skalách …....................